Arendtová, Hannah (1906-1975) Politická myslitelka a analytička totalitarismu. Arendtová se narodila v Konigsbergu v židovské rodině. Mládí strávila studiem filosofie u EXISTENCIALISTICKÝCH myslitelů Heideggera a Jasperse. K politice obrátila pozornost až s nástupem nacismu, který ji donutil opustit Německo. Podařilo se jí uprchnout přes Francii do USA, kde publikovala svá hlavní díla v angličtině.
Díla Arendtové jsou formou i obsahem vysoce idiosynkratická a stojí mimo známou klasifikaci. Svůj přístup popisovala jako "myšlení bez zábradlí", usilující spíše porozumět významu politické zkušenosti než hromadit vědomosti či dokazovat teorie.
Přestože za mnohé vděčila HEIDEGGEROVĚ existencialistické fenomenologii a jeho asimilaci filosofie a poesie, její politické zájmy a názory jsou do značné míry pÚvodní. Jediné politické stanovisko, se kterým by mohla být spojována, je polozapomenutá tradice REPUBLIKANISMU, která inspirovala Machiavelliho, americké otce zakladatele a Tocquevilla. Všechny modenú školy politického myšlení podle ní odvrhly autentické politické hodnoty ve prospěch sociálních.
Arendtová se proslavila v roce 1951 dílem Původ totalitarismu (The Origins of Totalitarianism), v němž vyslovila názor, že nacismus a stalinismus ustavily novou a specificky moderní formu vlády, která by neměla být zaměňována s tradičními podobami útlaku. TOTALITARISMUS směřuje k vnitřní totální dominanci a k ovládnutí světa. Jeho význačnými rysy jsou ideologie a teror - teror (ve své nejextrémnější podobě uskutečňovaný v nacistických vyhlazovacích táborech) užívaný nikoli k nakládání s odpůrci, nýbrž za tím účelem, aby byla do praxe uvedena ideologie, proklamující "zákony historie". Arendtová se pokoušela identifikovat v nedávné evropské zkušenosti prvky, které totalitarismus umožnily: specifické politické a sociální postavení ŽidÚ, jež podnítilo antisemitismus; imperialismus, který vyvolal rasistická hnutí a celosvětovou expanzi moci a rozklad evropské společnosti na vykořeněné masy, natolik osamělé a desorientované, že mohly být mobilizovány ideologiemi.
Dílo Původ totalitarismu je pozoruhodné živosti, s jakou evokuje zkušenost totalitarismu, a v tomto ohledu ostře kontrastuje s akademičtějšími pojednáními o tomto předmětu.
Kniha byla kritizována z mnoha dÚvodÚ - od Arendtové ztotožnění nacismu se stalinismem až po její spoléhání se na literární svědectví při pátrání po jejich předchůdcích a kontroversní je stále. Ještě více sporů, zvláště v židovské komunitě, vyvolal návrat Arendtové k tomuto předmětu prací Eichmann v Jeruzalémě (Eichmarm in Jerusalem, 1963), inspirovanou soudem s prominentním nacistou. V knize s podtitulem "Zpráva o banalitě zla" tvrdila, že Eichmannovy zločiny nevycházely ani tak z vědomé zkaženosti, ale spíše z byrokratické bezmyšlenkovitosti a neschopnosti uvažovat o významu svých činů.
Pokusit se "přemýšlet o tom, co děláme" a čelit zkušenosti bez zavádějících předpokladů bylo záměrem Arendtové nejambicióznějšího a nejsystematičtějšího filosofického díla Lidská situace (The Human Condition, 1958). V této knize zkoumá zpÚsoby lidských aktivit a podmínky, za kterých k nim dochází, a tvrdí, že mezi aktivitami existuje vnitřní hierarchie. V této hierarchii zaujímá nejnižší místo práce, rutinní chování, jež slouží materiálnímu životu a komfortu lidského druhu. Nad prací stojí tvorba, aktivita řemeslníka či umělce, tvořícího trvalé objekty vytvářející lidský svět a domov člověku na zemi. Nad tvorbou stojí jednání, veřejná interakce mezi rovnými, jež je základem politiky.
Diskuse vyvolaná Arendtovou obrací pozornost na "pluralitu" lidských bytostí a na Skutečnost, že k jednání dochází mezi bytostmi, které jsou jedinečné a mají odlišný pohled na společný svět. Arendtová také klade důraz na "rození" (v kontrastu k obligátnímu existencialistickému zdůraznění smrtelnosti) - do společného světa vstupují stále nové lidské bytosti a každá z nich má svobodu začít něco nového. Politika má zvláštní význam, protože pouze v jednání mohou individuální bytosti odhalit svou jedinečnost:
pouze v jednání mohou zakusit svobodu a dát smysl lidskému životu. Kromě oslavování politiky však Arendtová upozorňuje i na její extrémní "fluiditu": na sílu, která může vzniknout společným veřejným jednáním svobodných jedinců, a obtížnost toho, chceme-li takovéto prostory pro jednání institucionalizovat. Na protikladu moderIÚho státu a řecké polis, v níž politickou svobodu občané chápali a užívali, Arendtová dokazuje, že opravdovou hodnotu lidské činnosti zatemnila řada historických událostí. Kontrast mezi veřejným a soukromým životem se vytratil se vzestupem "společnosti", to jest celonárodní organizace soukromých zájmů jednotlivců. Ekonomické a vědecké změny a introspektivní filosofie připravily člověka o zkušenost obývání stabilního lidského světa. Výsledkem tohoto bytí "bez světa" u moderních lidí je narůstající přeceňování hodnoty pouhého přežití. Další velké dílo O revoluci (On Revolution, 1963) reflektuje problematiku pokusů o nalezení svobodného politického systému.
V kontroversní analýze staví Arendtová proti sobě americkou revoluci, které se podařilo zavést svobodnou ústavu, a francouzskou revoluci, která zdegenerovala v násilí a tyranii. Arendtová tvrdí, že ve Francii byl politický problém vytvoření permanentního prostom pro svobodné jednání odsunut stranou sociálním problémem masové chudoby. Revolucionáři sami byli svedeni k terom svou "lítostí" nad chudými (což Arendtová odlišuje od "soucitu" a "solidarity" s jejich utr. pením). Dokonce i v Americe však byl odkaz revoluce dvojznačný. Ústava ponechala většinu občanů mimo politickou arénu, což mělo za následek, že rychle ztratili veškerý smysl pro věci veřejné a začali vnímat politiku pouze jako prostředek k dosažení privátního štěstí. Arendtová oponuje universálnímu modernímu předpokladu, že veškerá politika má směřovat ke zlepšení životní úrovně, a vyzdvihuje "ztracený poklad" revoluční tradice, který byl vyzkoušen v sérii revolucí, ale pak zapomenut - totiž "veřejné štěstí" účastnit se spolu s ostatními svobodného politického jednání. Skutečným smyslem revoluce je podle ní zaobírat se takovýmto jednáním a založit nové politické uspořádání, které by je umožňovalo trvale. Arendtová připomíná spontánní vznik občanských rad v mnoha revolucích a vyslovuje názor, že sdmžení takovýchto rad by měla být dána přednost před zastupitelskou demokracií.
Arendtová ovšem neměla v úmyslu navrhovat řešení problémů, které identifikovala.
Domnívala se, že v moderní době, s úpadkem "římské trojice" náboženství, tradice a autority, zmizely historické opory politických systémů, což má za následek naši opětovnou konfrontaci s elementárními problémy lidského soužití. V jistém smyslu to znamená, že budoucnost je otevřená, a Arendtová skutečně stále zdůrazňuje lidskou schopnost dát vzniknout něčemu novému. Její důraz na svobodu jedince politicky jednat provázelo jasné vědomí nepředvídatelnosti takového jednání i jeho tendencí produkovat nezamýšlené a nekontrolovatelné důsledky. Proto vyloučila, že by úkolem politické filosofie bylo navrhnout plán budoucí realizace.
Přestože myšlenky Arendtové mají značnou vnitřní koherenci, vědomě se zdržovala vytváření systému a zdůrazňovala prozatímní povahu myšlení, které se (ne tak jako poznání vědeckého typu) podobá neustálému tkaní Penelopy, která neustále párá již hotovou práci. V posledním, posmrtně vydaném díle Život mysli (Life of the Mind, 1978), obrací své reflexe ke zkušenosti duchovního života, a to ve dvou dílech, Myšlení (Thinking) a Chtění (Willing), jež měly být završeny závěrečným Souzením (Judging).
Arendtovou nelze přiřadit k žádnému již existujícímu proudu a neustavila ani žádnou myšlenkovou školu, a je tedy předčasné hodnotit její význam pro politickou filosofii. Její kritikové ji neberou vážně pronepopiratelnou svévoli jejích tvrzení, zatímco obdivovatelé ji pro originalitu a nadání rozpoznat a popsat zapomenutou politickou zkušenost považují za nejdůležitější politickou myslitelku naší doby. MEC

odkazy
t Arendtová, R: Původ totalitari~'mu, 1., II., přel.
M. Palouš. Praha: OIKOYMENH, 1995.
_: Eichmann v Jerusalémě, přel. M. Palouš.
Praha: Mladá fronta, 1995.
t _: The Human Condition. Chicago: University of Chicago Press, 1958.
_: On Revolution. New York: Viking, 1963.
_:The Life (~f The Mind. New York: Harcourt Brace lovanovich, 1978.
_: Krize kultury, přel. M. Palouš, Praha: Mladá fronta, 1994.
literatura
Canovan, M.: The Po/itical Thought qf Han/wh Arendt. Londýn: Dent, 1974; Methuen, 1977.
Kateb, G.: Hannah Arendt: Po/itics, Conscience, EvU. Oxford: Martin Robertson, 1984.
Parekh, B.: Hannah Arendt and the Searchfor a New Political Philosophy. Londýn: Macmillan, 1981.